Jak dostat tatínka do polepšovny?

 Já vám nevím. Když potkám v parku dítko na vodítku, vyjede mi obočí do nezvyklých nadmořských výšek. Když maminky nejdřív na potomky navlečou chrániče a cyklistickou helmu a teprve potom je z auta vypustí řádit na kolotoče, udělá to ještě pár milimetrů navíc. Když si kamarádka stěžuje, že ve školce děti dostatečně nehlídají a její dcera si tam poprvý v životě rozbila koleno, tak jí ukážu ty svoje dvě malý zjizvený tváře. A když strávím odpoledne s chlapečkem, který si v pěti letech dovede udržet ukázkový dvoumetrový distanc od všech sladkých hříchů světa,  musím to vyvážit sáčkem lékorek na ex.

Nejen na základě výše uvedeného si myslím, že jestli něco nejsem, tak přehnaně úzkostlivá matka. A přesto mě můj momentálně nejoblíbenější muž každou chvíli posílá tu pro lexaurin, tu pro neurol a nebo rovnou mezi ploty. Jsme totiž neustále ve při, kde je to pověstný přiměřený riziko, kterýmu naše děti vystavit. 

Začalo to relativně nevinně tím, že vyndal ze zásuvek záslepky. Zdržují ho od práce, když jednou za měsíc vezme do ruky vysavač. A přece děti nejsou blbý, aby strkaly prsty do zásuvek. Otyl samozřejmě tak blbej není. V období své největší bystrosti do nich šťoural rovnou kovovýma nůžkama. 

O nějaký ten týden později vcházím do kuchyně omámená vůní guláše. A kdopak ho nemíchá! Otyl! Ještě nedávno ležící spící, teď krátce  a velmi vratce stojící. Stojící u sporáku na židli. “A proč by to na sebe strhával? Co by z toho měl? Lepší guláš na talíři než na tričku. To ví každý malý dítě a to naše nejlíp!” hudruje z pohodlí gauče hlava rodiny.

Podobná dilemata jsme řešili nesčetněkrát:

“Samozřejmě, že je bezpečný nechat Otyla kreslit křídama uprostřed frekventovaný cyklostezky. A když se něco stane, může za to kolista!”

“Samozřejmě, že je bezpečný nechat rok a půl staré dítě drandit na odrážedle ulicema a sám přitom koukat do mobilu. Proč by jako na konci ulice sám od sebe nezastavil? A když vjede do vozovky a srazí ho auto? No tak za to může autista!”

“Samozřejmě, že je bezpečný sjíždět vodní skluzavku určenou pro 12+ se čtyřletým neplavcem. A když se něco stane….co by se jako mohlo stát?”

Za svoji otázku “Opravdu ti přijde bezpečný….?” jsem si vysloužila přezdívku Programátorka katastrof. Jednu takovou jsem naprogramovala i při zajížďce Otylova prvního kola. “Hele, on ještě asi úplně neví, jak fungujou brzdy, tak ten kopec co končí úzkým vjezdem na lávku a nebo širokým vjezdem do řeky, ten radši sejdeme pěšky, jo?” - “Ale prosím tě, každej ví jak fungujou brzdy!”. No co vám budu povídat. Otyl prostě není každej.

Po tomhle extempore jsme si pro jistotu pořídili náhradní dítě. Jíškoslava. Elektrickou šňůru mu z krku odmotávám obden. Do zásuvek pod dohledem tatínka nestrká nůžky, ale kovový brčka. Když spolu vaří, už nestává na židli jako Otyl, ale sedí pěkně na lince hned vedle vroucího vývaru. Natočili dokonce humorné video, kterak z myčky vyndává ostrý špičatý nože  a s úsměvem a vratkým krokem ročního nemluvněte je nosí do šuplete. Stačilo málo a mohl vyhrát první cenu na Festivalu otrlého diváka.

Naposledy jsme o něj málem přišli včera. Aniž bychom byli my dospělí připraveni k odchodu, můj v tu chvíli ještě momentálně nejoblíbenější muž vypustil ty dvě nezřízené střely na společnou chodbu se slovy “Co se asi tak může stát?” Programátorka katastrof by mu řekla: “Vzhledem k tomu, že Jíškoslav neumí sejít ani jeden jedinej schod a na tý chodbě je těch schodů rovnou dvacet, co se asi tak může stát?” Ale bylo by to moc dlouhé a cesta ke schodišti je krátká. Zachytla jsem ho v poslední možnou vteřinu. A zdá-li se vám, že je v tomto časovém údaji použita nadsázka, tak opravdu není.

 “Takže se zase nic nestalo?” okomentoval to klidným hlasem po mém hysterickém výlevu strůjce všeho potenciálního neštěstí. Nestalo. Ale dostat maminku do blázince bude evidentně snazší než dostat tatínka do polepšovny.