čtvrtek 8. dubna 2021

Když čtyři hodiny nestačí

Je půl druhé ráno a můj momentálně nejoblíbenější muž opět chrápe. Otáčím se na druhý bok. Nepomáhá to. Ucpávám mu nos. Nepomáhá to. Ucpávám si uši. Nepomáhá to. Beru si peřinu a odcházím spát do pokojíčku k Otylovi. Chrápe taky. Potupně se vracím zpět a bzikám tak dlouho, než odpadnu únavou. Spím.

Kolem šesté se v postýlce začíná šmrdolit Jíškoslav. Děláme, že spíme. V sedm se z vedlejšího pokoje začíná ozývat Otylovo “Haló! Haló! Já říkám haló!”. Stále děláme, že spíme. Za chvíli se přidává Jíškoslav: “Áló! Aló! Aló!” Chlapci si přes zeď volají a my stále děláme, že spíme. Když se začíná “Haló Aló!” ozývat i od sousedů nad námi, vzdáváme to a bereme si kluky do postele. Chvíli se mazlíme, chvíli se masíme a před devátou necháváme tatínka svému pracovnímu osudu a jdeme chystat snídani.


Otyl krájí ovoce, Jíškoslav ho míchá s jogurtem, já to rozděluju do tří misek. Nevím proč, když nakonec opět všichni snídáme z jedné. Té mé. 


Naházíme špinavý prádlo do pračky, Jíškoslav aka DJ pračka si pohraje s kolečkama, navolí likvidační program pro můj kašmírovej svetr, ale já si toho samozřejmě nevšimnu. Naháním totiž Otyla, aby si vyčistil zuby. Otyl chycen, stříháme si kámen, nůžky, papír o to, kdo má tu čest dát pastu na kartáček. Já. Využívám toho, že Jíškoslav hypnotizovaně zírá do bubnu pračky a drhnu chrup i jemu. V půlce utíká. Chytám ho. Utíká. Chytám ho. Stříháme papír, papír, papír (nic jinýho neumí) o to, jestli ho můžu vykartáčovat až do konce. Můžu. Zuby čistím nakonec i sobě.


Chlapci se oblékají ven, já mezitím sbírám svršky a spodky, zametám. Dokonce stíhám i sprchu.


Vyrážíme na každodenní tour de senior. Nejdřív zastavujeme u babičky na dvorku. Zdvihám varovný prst a babička respirátor přes nos. Pak tančíme tradiční proxemický tanec. Babička se snaží přiblížit k vnoučatům a já vykřikuju “Dva metry! Dva metry!” a couvám s kočárkem i s Otylem. Pro velký úspěch to několikrát opakujeme. Potom vyrážíme do pekárny pro koláčky s mezizastávkou pod balkónem cizí seniorky, která každodenní konverzaci o povětrnostní situaci začíná slovy: “Paninko, máte na koláčky a nemáte na teplý oblečení? Vždyť vám to nebožátko v kočárku zmrzne!”.  Svačíme u skateparku, Otyl jezdí svoje tríčky, párkrát ho seškrabuju z asfaltu, ale nakonec je stejně schopen odjezdu k dědoušovi. Dáme mu koláček na parapet, dědouš z okna zahlásí, že je veselý, zdravý a bezpříznakový, mně se uleví. Ještě zapěje chvalozpěvy na Andreje a to je čas vyrazit domů.


Zatímco se kluci převlékají, přendávám vypraný prádlo do sušičky, natahuju sraženej svetr, co to jde, ale moc to nejde. Sejdeme se zase u linky, chystáme marinádu na kuřecí křídla a salát. Jíškoslav si rukou od zázvoru promne oči, křičí. Využívám toho a slučuju bolavej křik s “teď nechci spát” křikem a odcházím ho ukolébat. Kouše mě u toho všude možně, štípe mě do očních víček, prdí mi do obličeje, trvá to dlouho. Lezu do tajné skrýše pro čokoládu na uklidněnou.


Dávám péct křídla. Otyl si chce užít trochu klidu: “jako když tu nebyl Jíškoslav, maminko”, takže si zalejzá pod deku a čučí na televizi. Já si taky chci užít trochu klidu, ale Jíškoslav tu je a pořád se budí, tak si pro čokoládu musím vylézt vícekrát.


Nakonec se probouzí definitivně. Obědváme. Odnáším oběd i mému momentálně nejoblíbenějšímu muži. Dneska se mi povedl, tak nemusím chodit pro prázdnej talíř. Přinese ho sám, když jde s pochvalou. 


Vyndávám sušičku. Plním myčku. Zametám.


Zdobíme vajíčka, kreslíme přáníčka detašovaným seniorům, pečeme beránka, děláme Velikonoce. S Jíškoslavem máme drobný spor o to, jestli se velikonoční zápichy zapichujou do obilí a nebo do očí. Nakonec skončí u vánočního kaktusu, tam Jíškoslav nedosáhne. 


Ve čtyři mému momentálně nejoblíbenějšímu muži končí pracovní a začíná rodinná doba. Bere kluky ven. Běžím na poštu a do krámu. Zastavuju se ještě jednou u maminky, abych si vyslechla dnešní virologické aktuality a žalozpěvy na Andreje. Doma vyndávám myčku, vařím polívku k večeři, vítám kluky zpátky doma. 


Večeříme. Koupeme kluky. Zametám. Vytírám z podlahy barvy a lepidlo. S Otylem si stříháme kámen nůžky papír, zase o pastu. Zase vyhrávám. Dneska ho uspávám já. U knížky o elektrárnách se mě ptá, jak se dělá láska. Trochu mě to zaskočí, ale asi ty jiskry, že jo, tak mu to vysvětlím, abych následně zjistila, že chtěl vědět jak se dělá lávka. U místní vodní elektrárny totiž nedávno novou postavili. Nevadí, už ví jak se dělá obojí. Mazlíme se, stavíme vzdušný zámky, lávky i lásky, usíná.


S mým momentálně nejoblíbenějším mužem se sejdeme v devět  u televize. Dáme si trojku černého, jak vznešeně říkáme Coca-cole, on ještě chvíli pracuje a já se proklikávám facebookovými statusy mých oblíbených neziskovek, které se pozastavují nad novelou zákona o sociálních službách. Pozastavím se taky, pak trochu rozčileně korzuju po bytě, usedám a podepisuju petici “Hlasujeme proti” a taky zvažuju, co napíšu Pekarové s Adamovou, která mě jakožto jedna z předkladatelek této novely tedy velmi nemile překvapila.


Novela totiž ve svém aktuálním znění navyšuje maximální ceny za sociální služby o 20%. Navyšuje je lidem, kteří chtějí svobodně žít ve svém přirozeném prostředí jako my. Jen k tomu potřebují placenou podporu, někteří i 24 hodin denně. Nejvyšší příspěvek na péči ale v současnosti postačuje maximálně na 5-6 hodin osobní asistence na den. A pokud novela projde, budou to hodiny jen 4. Tak tomu bylo již v roce 2018, kdy jsem podobný článek psala na svém prvním blogu. 


Nejspíš si neumíte představit, jaké to je, když život ve svém přirozeném prostředí vyměníte za život v prostředí velkokapacitním/ústavním, protože to jediné vám stát rád zaplatí. A to i přes to, že ho to ve výsledku vyjde dráž. 


Určitě si ale umíte představit, co vám zbyde, když svůj běžný den seškrtáte na 4 hodiny, které byste si případně mohli dovolit. Mně by zbylo toto:


Je půl druhé ráno a můj momentálně nejoblíbenější muž opět chrápe. Otáčím se na druhý bok. Nepomáhá to. Ucpávám mu nos. Nepomáhá to. Ucpávám si uši. Nepomáhá to. Beru si peřinu a odcházím spát do pokojíčku k Otylovi. Chrápe taky. Potupně se vracím zpět a bzikám tak dlouho, než odpadnu únavou. Spím.

Kolem šesté se v postýlce začíná šmrdolit Jíškoslav. Děláme, že spíme. V sedm se z vedlejšího pokoje začíná ozývat Otylovo “Haló! Haló! Já říkám haló!”. Stále děláme, že spíme. Za chvíli se přidává Jíškoslav: “Áló! Aló! Aló!” Chlapci si přes zeď volají a my stále děláme, že spíme. Když se začíná “Haló! Aló!” ozývat i od sousedů nad námi, vzdáváme to a bereme si kluky do postele. Chvíli se mazlíme, chvíli se masíme a před devátou necháváme tatínka svému pracovnímu osudu a jdeme chystat snídani.


Otyl krájí ovoce, Jíškoslav ho míchá s jogurtem, já to rozděluju do tří misek. Nevím proč, když nakonec opět všichni snídáme z jedné. Té mé. 


Naházíme špinavý prádlo do pračky, Jíškoslav aka DJ pračka si pohraje s kolečkama, navolí likvidační program pro můj kašmírovej svetr, ale já si toho samozřejmě nevšimnu. Naháním totiž Otyla, aby si vyčistil zuby. Otyl chycen, stříháme si kámen, nůžky, papír o to, kdo má tu čest dát pastu na kartáček. Já. Využívám toho, že Jíškoslav hypnotizovaně zírá do bubnu pračky a drhnu chrup i jemu. V půlce utíká. Chytám ho. Utíká. Chytám ho. Stříháme papír, papír, papír (nic jinýho neumí) o to, jestli ho můžu vykartáčovat až do konce. Můžu. Zuby čistím nakonec i sobě.


Chlapci se oblékají ven, já mezitím sbírám svršky a spodky, zametám a dokonce stíhám sprchu.


Vyrážíme na každodenní tour de senior. Nejdřív zastavujeme u babičky na dvorku. Zdvihám varovný prst a babička respirátor přes nos. Pak tančíme tradiční proxemický tanec. Babička se snaží přiblížit k vnoučatům a já vykřikuju “Dva metry! Dva metry!” a couvám s kočárkem i s Otylem. Pro velký úspěch to několikrát opakujeme. Potom vyrážíme do pekárny pro koláčky s mezizastávkou pod balkónem cizí seniorky, která každodenní konverzaci o povětrnostní situaci začíná slovy: “Paninko, máte na koláčky a nemáte na teplý oblečení? Vždyť vám to nebožátko v kočárku zmrzne!”.  Svačíme u skateparku, Otyl jezdí svoje tríčky, párkrát ho seškrabuju z asfaltu, ale nakonec je stejně schopen odjezdu k dědoušovi. Dáme mu koláček na parapet, dědouš z okna zahlásí, že je veselý, zdravý a bezpříznakový, mně se uleví. Ještě zapěje chvalozpěvy na Andreje a to je čas vyrazit domů.


Zatímco se kluci převlékají, přendávám vypraný prádlo do sušičky, natahuju sraženej svetr, co to jde, ale moc to nejde. Sejdeme se zase u linky, chystáme marinádu na kuřecí křídla a salát. Jíškoslav si rukou od zázvoru promne oči, křičí. Využívám toho a slučuju bolavej křik s “teď nechci spát” křikem a odcházím ho ukolébat. Kouše mě u toho všude možně, štípe mě do očních víček, prdí mi do obličeje, trvá to dlouho. Lezu do tajné skrýše pro čokoládu na uklidněnou.


Dávám péct křídla. Otyl si chce užít trochu klidu: “jako když tu nebyl Jíškoslav, maminko”, takže si zalejzá pod deku a čučí na televizi. Já si taky chci užít trochu klidu, ale Jíškoslav tu je a pořád se budí, tak si pro čokoládu nakonec musím vylézt vícekrát.


Nakonec se definitivně budí. Obědváme. Odnáším oběd i mému momentálně nejoblíbenějšímu muži. Dneska se mi povedl, tak nemusím chodit pro prázdnej talíř. Přinese ho sám, když jde s pochvalou. 


Vyndávám sušičku. Plním myčku. Zametám.


Zdobíme vajíčka, kreslíme přáníčka detašovaným seniorům, pečeme beránka, děláme Velikonoce. S Jíškoslavem máme drobný spor o to, jestli se velikonoční zápichy zapichujou do obilí a nebo do očí. Nakonec skončí u vánočního kaktusu, tam Jíškoslav nedosáhne. 


Ve čtyři mému momentálně nejoblíbenějšímu muži končí pracovní a začíná rodinná doba. Bere kluky ven. Běžím na poštu a do krámu. Zastavuju se ještě jednou u maminky, abych si vyslechla dnešní virologické aktuality a žalozpěvy na Andreje. Doma vyndávám myčku, vařím polívku k večeři, vítám kluky zpátky doma. 


Večeříme. Koupeme kluky. Zametám. Vytírám z podlahy barvy a lepidlo. S Otylem si stříháme kámen nůžky papír, zase o pastu. Zase vyhrávám. Dneska ho uspávám já. U knížky o elektrárnách se mě ptá, jak se dělá láska. Trochu mě to zaskočí, ale asi ty jiskry, že jo, tak mu to vysvětlím, abych následně zjistila, že chtěl vědět jak se dělá lávka. U místní vodní elektrárny totiž nedávno novou postavili. Nevadí, už ví jak se dělá obojí. Mazlíme se, stavíme vzdušný zámky, lávky i lásky, usíná.


S mým momentálně nejoblíbenějším mužem se sejdeme v devět  u televize. Dáme si trojku černého, jak vznešeně říkáme Coca-cole, on ještě chvíli pracuje a já se proklikávám facebookovými statusy mých oblíbených neziskovek, které se pozastavují nad novelou zákona o sociálních službách. Pozastavím se taky, pak trochu rozčileně korzuju po bytě, usedám a podepisuju petici “Hlasujeme proti” a taky zvažuju co napíšu Pekarové s Adamovou, která mě jakožto jedna z předkladatelek této novely tedy velmi nemile překvapila.



A to věru není mnoho.


https://hlasujemeproti.cz/    https://patystupen.cz/