Rubikova kostka? Ježek v kleci? Vlk, koza a zelí? Mohla bych vám vyjmenovat desítky hlavolamů a věřte mi, že žádný z nich se obtížností ani zdaleka nepřibližuje tomu “jak dostat Otyla k logopedovi”.
Po mnoha pokusech dostat z pediatra žádanku jsme zjistili, že vlastně stačí jenom počkat, až se sejde konjukce Měsíce s Marsem a lanýžové carpaccio na meníčku v zaplivané hospodě Na Růžku.
A po mnoha pokusech dostat z logopedky termín jsme zjistili, že zase stačí jenom počkat. Tentokrát na to, až v místní Jednotě vyprodají bonboniéry a maminky nebudou mít čím uplácet.
Dopravit Otyla na první sezení se nám podařilo na pokus první, za což si všichni zúčastnění zaslouží pochvalu. Je to taky to poslední, co se nám v celé záležitosti povedlo. Takže jestli máte po ruce nějakou pochvalnou ódu, nepromarněte příležitost, další už nepřijde.
První pochybení proběhlo už při anamnéze. Z údajů váha, míra a rok narození jsem dala jenom rok narození. A to díky kartičce pojištěnce, která ležela přede mnou na stole. Rok narození mladšího sourozence šel dopočítat, ale až po otázce “a jakej rok vlastně teď je?”.
Jak můžete tušit z úvodního entrée, oblast vývojových milníků byla zcela bez šance. Zkoušela jsem zazářit alespoň s pojmy “brzy” a “pozdě”. Ty se ale nevejdou do kolonek.
Zatímco jsem se trápila na horkém křesle, Otyl měl za úkol nakreslit jakýkoliv obrázek. Slyšíte ten důraz na slovo “jakýkoliv”? Jakýkoliv! Ze všech jakýchkoliv obrázků, a že doma kreslí jeden krásný propracovaný jakýkoliv obrázek za druhým, nakreslil kapičky krve.
“Copak jsi to nakreslil?”
“Kapičky krve přece”
“Kapičky krve? To asi proto, že jsme v nemocnici, viď?”
“Ne.”
“Tak tatínek nebo maminka chodí darovat krev? To je od nich hezké!”
“Ne.”
“Tak jsi byl nemocný a brali ti krev?”
“Ne, to jsou prostě kapičky krve. Kapičky krve z mýho bráchy.”
Paní logopedka netuší, že nám už několik týdnů na ledničce visí obrázek mrtvýho Jíškoslava a tak se od tohohle krvelačného prohlášení rozhodla celkem v klidu přejít k vyšetření.
Ukazovala Otylovi obrázky a Otyl měl říkat, co na nich vidí. Jako kreativní chlapec na nich samozřejmě viděl něco úplně jiného než měl a tak si paní logopedka musela ke správným slovům/písmenům dojít návodnými otázkami.
“No a kdo je tohleto?”
“Postava.”
“No ano, je to postava. S kým je doma tvůj mladší
(toho času dvouletý) bráška?”
“S nikým.”
“To ti teda nevěřím, že by takhle malej bráška byl doma sám.”
“Opravdu je. Úplně sám.”
“Dobře. Tak poslouchej. Je máma a k ní patří…?”
“K ní patřím já!”
*povytažené obočí poprvé*
Když už se konečně po dlouhém přemlouvání odhodlal vyslovit “táta”, přišel na řadu obrázek, kde táta mazlí miminko.
“A co ten tatínek na tom obrázku dělá?”
“To teda nevím.”
“Tak co myslíš? Bije to miminko nebo ho…?”
“Bije.”
“Ale prosím tebe, tatínek tebe ani brášku přeci nebije,
co s vámi dělá?”
“Bije nás. Opravdu nás bije.”
*povytažené obočí podruhé*
“A teď se podívej na tenhle obrázek. Když tatínek sedí na gauči
a kouká na fotbal, tak křičí….?”
“Křičí na maminku!”
*a máme tu povytažené obočí potřetí*
