neděle 20. června 2021

Čekání na Zubatou

 Rubikova kostka? Ježek v kleci? Vlk, koza a zelí? Mohla bych vám vyjmenovat desítky hlavolamů a věřte mi, že žádný z nich se obtížností ani zdaleka nepřibližuje tomu “jak dostat Otyla k logopedovi”.


Po mnoha pokusech dostat z pediatra žádanku jsme zjistili, že vlastně stačí jenom počkat, až se sejde konjukce Měsíce s Marsem a lanýžové carpaccio na meníčku v zaplivané hospodě Na Růžku. 


A po mnoha pokusech dostat z logopedky termín jsme zjistili, že zase stačí jenom počkat. Tentokrát na to, až v místní Jednotě vyprodají bonboniéry a maminky nebudou mít čím uplácet.


Dopravit Otyla na první sezení se nám podařilo na pokus první, za což si všichni zúčastnění zaslouží pochvalu. Je to taky to poslední, co se nám v celé záležitosti povedlo. Takže jestli máte po ruce nějakou pochvalnou ódu, nepromarněte příležitost, další už nepřijde.


První pochybení proběhlo už při anamnéze. Z údajů váha, míra a rok narození jsem dala jenom rok narození. A to díky kartičce pojištěnce, která ležela přede mnou na stole. Rok narození mladšího sourozence šel dopočítat, ale až po otázce “a jakej rok vlastně teď je?”. 

Jak můžete tušit z úvodního entrée, oblast vývojových milníků byla zcela bez šance. Zkoušela jsem zazářit alespoň s pojmy “brzy” a “pozdě”. Ty se ale nevejdou do kolonek.


Zatímco jsem se trápila na horkém křesle, Otyl měl za úkol nakreslit jakýkoliv obrázek. Slyšíte ten důraz na slovo “jakýkoliv”? Jakýkoliv! Ze všech jakýchkoliv obrázků, a že doma kreslí jeden krásný  propracovaný jakýkoliv obrázek za druhým, nakreslil kapičky krve. 


“Copak jsi to nakreslil?” 

“Kapičky krve přece” 

“Kapičky krve? To asi proto, že jsme v nemocnici, viď?”

“Ne.”

“Tak tatínek nebo maminka chodí darovat krev? To je od nich hezké!”

“Ne.”

“Tak jsi byl nemocný a brali ti krev?”

“Ne, to jsou prostě kapičky krve. Kapičky krve z mýho bráchy.” 


Paní logopedka netuší, že nám už několik týdnů na ledničce visí obrázek mrtvýho Jíškoslava a tak se od tohohle krvelačného prohlášení rozhodla celkem v klidu přejít k vyšetření. 





Ukazovala Otylovi obrázky a Otyl měl říkat, co na nich vidí. Jako kreativní chlapec na nich samozřejmě viděl něco úplně jiného než měl a tak si paní logopedka musela ke správným slovům/písmenům dojít návodnými otázkami.


“No a kdo je tohleto?”

“Postava.”

“No ano, je to postava. S kým je doma tvůj mladší 

(toho času dvouletý) bráška?”

“S nikým.”

“To ti teda nevěřím, že by takhle malej bráška byl doma sám.”

“Opravdu je. Úplně sám.”

 “Dobře. Tak poslouchej. Je máma a k ní patří…?”

“K ní patřím já!”

*povytažené obočí poprvé*


Když už se konečně po dlouhém přemlouvání odhodlal vyslovit “táta”, přišel na řadu obrázek, kde táta mazlí miminko.


“A co ten tatínek na tom obrázku dělá?”

“To teda nevím.”

“Tak co myslíš? Bije to miminko nebo ho…?”

“Bije.”

“Ale prosím tebe, tatínek tebe ani brášku přeci nebije,

 co s vámi dělá?”

“Bije nás. Opravdu nás bije.”

*povytažené obočí podruhé*


“A teď se podívej na tenhle obrázek. Když tatínek sedí na gauči

 a kouká na fotbal, tak křičí….?”

“Křičí na maminku!”

*a máme tu povytažené obočí potřetí*


Jestli jsem si od logopedie původně slibovala, že mě Otyl konečně propustí z pozice své dvorní překladatelky, tak teď si můžu slibovat leda tak návštěvu sociální pracovnice paní Zubaté. Doufám, že až se za ní zaklapnou dveře, nezahlásí Otyl: “Docela se mi líbila. Měla vlasy jako ošklivá čarodějnice”. Stejně jako se mu to povedlo u logopedky.

13 komentářů:

  1. Ježiš, ještě že jsme měli logopedku ve školce. Ale teda upřímně, naše děti nejsou až tak zákeřný... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem popravdě byla nadšená, jak moc se náš malý velký introvert projevil :) Ale část rodiny by ho nejraději poslala na psychologický vyšetření :)

      Vymazat
  2. Ta paní logopedka se asi minula povolání, ne? Tak nějak si představují policejní výslech na speciálním oddělení psychiatrické léčebny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No možná to tam taky dopracujeme, tak to můžeme brát alespoň jako přípravu :)

      Vymazat
  3. Zaujal mě velkorysý počet prstů na obrázku, směju se fakt nahlas, díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On se vždycky otráveně ptal, jestli musí taky kreslit správný počty jako ve školce, tak máme gentlemanskou dohodu, že tam kreslí na přání paní učitelek a doma podle svýho :)

      Vymazat
  4. Milý Bloudíku,
    Tak vy se doma tlučete a já se to musím dozvědět až z tvého blogu?!

    Taky je u vás tak HNUSNĚ krásně? Podle předpovědi se má zítra či už vlastně dnes v noci (konečně!) ochladit, ale zatím kde nic, tu nic! :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi na tom ještě dobře, já se to dozvěděla až tam :)

      No jo, sliby chyby :))

      Vymazat
    2. Milý Bloudíku, srovnej si čas. Takhle mateš lidi (takže mě). :-)

      Vymazat
  5. Protože jsi o 9 hod pozadu. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Super reakcie, super odpovede - pan bude asi basnik!

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem zadrhával - docela dost koktal. Až do puberty, pak jsem si tabulky zpíval a to koktat nešlo. Po nástupu do školy mi bylo trapně před žáky koktat - asi by se mi posmívali.

    OdpovědětVymazat
  8. Tohle je přesně ten typ vtipných historek, který je vtipný až se značným časovým odstupem, nebo z pozice pozorovatele. A že jsi mě pobavila :-D

    OdpovědětVymazat