Čekání na Zubatou

 Rubikova kostka? Ježek v kleci? Vlk, koza a zelí? Mohla bych vám vyjmenovat desítky hlavolamů a věřte mi, že žádný z nich se obtížností ani zdaleka nepřibližuje tomu “jak dostat Otyla k logopedovi”.

Po mnoha pokusech dostat z pediatra žádanku jsme zjistili, že vlastně stačí jenom počkat, až se sejde konjukce Měsíce s Marsem a lanýžové carpaccio na meníčku v zaplivané hospodě Na Růžku. 

A po mnoha pokusech dostat z logopedky termín jsme zjistili, že zase stačí jenom počkat. Tentokrát na to, až v místní Jednotě vyprodají bonboniéry a maminky nebudou mít čím uplácet.

Dopravit Otyla na první sezení se nám podařilo na pokus první, za což si všichni zúčastnění zaslouží pochvalu. Je to taky to poslední, co se nám v celé záležitosti povedlo. Takže jestli máte po ruce nějakou pochvalnou ódu, nepromarněte příležitost, další už nepřijde.

První pochybení proběhlo už při anamnéze. Z údajů váha, míra a rok narození jsem dala jenom rok narození. A to díky kartičce pojištěnce, která ležela přede mnou na stole. Rok narození mladšího sourozence šel dopočítat, ale až po otázce “a jakej rok vlastně teď je?”. 

Jak můžete tušit z úvodního entrée, oblast vývojových milníků byla zcela bez šance. Zkoušela jsem zazářit alespoň s pojmy “brzy” a “pozdě”. Ty se ale nevejdou do kolonek.

Zatímco jsem se trápila na horkém křesle, Otyl měl za úkol nakreslit jakýkoliv obrázek. Slyšíte ten důraz na slovo “jakýkoliv”? Jakýkoliv! Ze všech jakýchkoliv obrázků, a že doma kreslí jeden krásný  propracovaný jakýkoliv obrázek za druhým, nakreslil kapičky krve. 

“Copak jsi to nakreslil?” 

“Kapičky krve přece” 

“Kapičky krve? To asi proto, že jsme v nemocnici, viď?”

“Ne.”

“Tak tatínek nebo maminka chodí darovat krev? To je od nich hezké!”

“Ne.”

“Tak jsi byl nemocný a brali ti krev?”

“Ne, to jsou prostě kapičky krve. Kapičky krve z mýho bráchy.” 

Paní logopedka netuší, že nám už několik týdnů na ledničce visí obrázek mrtvýho Jíškoslava a tak se od tohohle krvelačného prohlášení rozhodla celkem v klidu přejít k vyšetření. 

Ukazovala Otylovi obrázky a Otyl měl říkat, co na nich vidí. Jako kreativní chlapec na nich samozřejmě viděl něco úplně jiného než měl a tak si paní logopedka musela ke správným slovům/písmenům dojít návodnými otázkami.

“No a kdo je tohleto?”

“Postava.”

“No ano, je to postava. S kým je doma tvůj mladší 

(toho času dvouletý) bráška?”

“S nikým.”

“To ti teda nevěřím, že by takhle malej bráška byl doma sám.”

“Opravdu je. Úplně sám.”

 “Dobře. Tak poslouchej. Je máma a k ní patří…?”

“K ní patřím já!”

*povytažené obočí poprvé*

Když už se konečně po dlouhém přemlouvání odhodlal vyslovit “táta”, přišel na řadu obrázek, kde táta mazlí miminko.

“A co ten tatínek na tom obrázku dělá?”

“To teda nevím.”

“Tak co myslíš? Bije to miminko nebo ho…?”

“Bije.”

“Ale prosím tebe, tatínek tebe ani brášku přeci nebije,

 co s vámi dělá?”

“Bije nás. Opravdu nás bije.”

*povytažené obočí podruhé*

“A teď se podívej na tenhle obrázek. Když tatínek sedí na gauči

 a kouká na fotbal, tak křičí….?”

“Křičí na maminku!”

*a máme tu povytažené obočí potřetí*

Jestli jsem si od logopedie původně slibovala, že mě Otyl konečně propustí z pozice své dvorní překladatelky, tak teď si můžu slibovat leda tak návštěvu sociální pracovnice paní Zubaté. Doufám, že až se za ní zaklapnou dveře, nezahlásí Otyl: “Docela se mi líbila. Měla vlasy jako ošklivá čarodějnice”. Stejně jako se mu to povedlo u logopedky.

Když čtyři hodiny nestačí

Je půl druhé ráno a můj momentálně nejoblíbenější muž opět chrápe. Otáčím se na druhý bok. Nepomáhá to. Ucpávám mu nos. Nepomáhá to. Ucpávám si uši. Nepomáhá to. Beru si peřinu a odcházím spát do pokojíčku k Otylovi. Chrápe taky. Potupně se vracím zpět a bzikám tak dlouho, než odpadnu únavou. Spím.

Kolem šesté se v postýlce začíná šmrdolit Jíškoslav. Děláme, že spíme. V sedm se z vedlejšího pokoje začíná ozývat Otylovo “Haló! Haló! Já říkám haló!”. Stále děláme, že spíme. Za chvíli se přidává Jíškoslav: “Áló! Aló! Aló!” Chlapci si přes zeď volají a my stále děláme, že spíme. Když se začíná “Haló Aló!” ozývat i od sousedů nad námi, vzdáváme to a bereme si kluky do postele. Chvíli se mazlíme, chvíli se masíme a před devátou necháváme tatínka svému pracovnímu osudu a jdeme chystat snídani.

Otyl krájí ovoce, Jíškoslav ho míchá s jogurtem, já to rozděluju do tří misek. Nevím proč, když nakonec opět všichni snídáme z jedné. Té mé. 

Naházíme špinavý prádlo do pračky, Jíškoslav aka DJ pračka si pohraje s kolečkama, navolí likvidační program pro můj kašmírovej svetr, ale já si toho samozřejmě nevšimnu. Naháním totiž Otyla, aby si vyčistil zuby. Otyl chycen, stříháme si kámen, nůžky, papír o to, kdo má tu čest dát pastu na kartáček. Já. Využívám toho, že Jíškoslav hypnotizovaně zírá do bubnu pračky a drhnu chrup i jemu. V půlce utíká. Chytám ho. Utíká. Chytám ho. Stříháme papír, papír, papír (nic jinýho neumí) o to, jestli ho můžu vykartáčovat až do konce. Můžu. Zuby čistím nakonec i sobě.

Chlapci se oblékají ven, já mezitím sbírám svršky a spodky, zametám. Dokonce stíhám i sprchu.

Vyrážíme na každodenní tour de senior. Nejdřív zastavujeme u babičky na dvorku. Zdvihám varovný prst a babička respirátor přes nos. Pak tančíme tradiční proxemický tanec. Babička se snaží přiblížit k vnoučatům a já vykřikuju “Dva metry! Dva metry!” a couvám s kočárkem i s Otylem. Pro velký úspěch to několikrát opakujeme. Potom vyrážíme do pekárny pro koláčky s mezizastávkou pod balkónem cizí seniorky, která každodenní konverzaci o povětrnostní situaci začíná slovy: “Paninko, máte na koláčky a nemáte na teplý oblečení? Vždyť vám to nebožátko v kočárku zmrzne!”.  Svačíme u skateparku, Otyl jezdí svoje tríčky, párkrát ho seškrabuju z asfaltu, ale nakonec je stejně schopen odjezdu k dědoušovi. Dáme mu koláček na parapet, dědouš z okna zahlásí, že je veselý, zdravý a bezpříznakový, mně se uleví. Ještě zapěje chvalozpěvy na Andreje a to je čas vyrazit domů.

Zatímco se kluci převlékají, přendávám vypraný prádlo do sušičky, natahuju sraženej svetr, co to jde, ale moc to nejde. Sejdeme se zase u linky, chystáme marinádu na kuřecí křídla a salát. Jíškoslav si rukou od zázvoru promne oči, křičí. Využívám toho a slučuju bolavej křik s “teď nechci spát” křikem a odcházím ho ukolébat. Kouše mě u toho všude možně, štípe mě do očních víček, prdí mi do obličeje, trvá to dlouho. Lezu do tajné skrýše pro čokoládu na uklidněnou.

Dávám péct křídla. Otyl si chce užít trochu klidu: “jako když tu nebyl Jíškoslav, maminko”, takže si zalejzá pod deku a čučí na televizi. Já si taky chci užít trochu klidu, ale Jíškoslav tu je a pořád se budí, tak si pro čokoládu musím vylézt vícekrát.

Nakonec se probouzí definitivně. Obědváme. Odnáším oběd i mému momentálně nejoblíbenějšímu muži. Dneska se mi povedl, tak nemusím chodit pro prázdnej talíř. Přinese ho sám, když jde s pochvalou. 

Vyndávám sušičku. Plním myčku. Zametám.

Zdobíme vajíčka, kreslíme přáníčka detašovaným seniorům, pečeme beránka, děláme Velikonoce. S Jíškoslavem máme drobný spor o to, jestli se velikonoční zápichy zapichujou do obilí a nebo do očí. Nakonec skončí u vánočního kaktusu, tam Jíškoslav nedosáhne. 

Ve čtyři mému momentálně nejoblíbenějšímu muži končí pracovní a začíná rodinná doba. Bere kluky ven. Běžím na poštu a do krámu. Zastavuju se ještě jednou u maminky, abych si vyslechla dnešní virologické aktuality a žalozpěvy na Andreje. Doma vyndávám myčku, vařím polívku k večeři, vítám kluky zpátky doma. 

Večeříme. Koupeme kluky. Zametám. Vytírám z podlahy barvy a lepidlo. S Otylem si stříháme kámen nůžky papír, zase o pastu. Zase vyhrávám. Dneska ho uspávám já. U knížky o elektrárnách se mě ptá, jak se dělá láska. Trochu mě to zaskočí, ale asi ty jiskry, že jo, tak mu to vysvětlím, abych následně zjistila, že chtěl vědět jak se dělá lávka. U místní vodní elektrárny totiž nedávno novou postavili. Nevadí, už ví jak se dělá obojí. Mazlíme se, stavíme vzdušný zámky, lávky i lásky, usíná.

S mým momentálně nejoblíbenějším mužem se sejdeme v devět  u televize. Dáme si trojku černého, jak vznešeně říkáme Coca-cole, on ještě chvíli pracuje a já se proklikávám facebookovými statusy mých oblíbených neziskovek, které se pozastavují nad novelou zákona o sociálních službách. Pozastavím se taky, pak trochu rozčileně korzuju po bytě, usedám a podepisuju petici “Hlasujeme proti” a taky zvažuju, co napíšu Pekarové s Adamovou, která mě jakožto jedna z předkladatelek této novely tedy velmi nemile překvapila.

Novela totiž ve svém aktuálním znění navyšuje maximální ceny za sociální služby o 20%. Navyšuje je lidem, kteří chtějí svobodně žít ve svém přirozeném prostředí jako my. Jen k tomu potřebují placenou podporu, někteří i 24 hodin denně. Nejvyšší příspěvek na péči ale v současnosti postačuje maximálně na 5-6 hodin osobní asistence na den. A pokud novela projde, budou to hodiny jen 4. Tak tomu bylo již v roce 2018, kdy jsem podobný článek psala na svém prvním blogu. 

Nejspíš si neumíte představit, jaké to je, když život ve svém přirozeném prostředí vyměníte za život v prostředí velkokapacitním/ústavním, protože to jediné vám stát rád zaplatí. A to i přes to, že ho to ve výsledku vyjde dráž. 

Určitě si ale umíte představit, co vám zbyde, když svůj běžný den seškrtáte na 4 hodiny, které byste si případně mohli dovolit. Mně by zbylo toto:

Je půl druhé ráno a můj momentálně nejoblíbenější muž opět chrápe. Otáčím se na druhý bok. Nepomáhá to. Ucpávám mu nos. Nepomáhá to. Ucpávám si uši. Nepomáhá to. Beru si peřinu a odcházím spát do pokojíčku k Otylovi. Chrápe taky. Potupně se vracím zpět a bzikám tak dlouho, než odpadnu únavou. Spím.

Kolem šesté se v postýlce začíná šmrdolit Jíškoslav. Děláme, že spíme. V sedm se z vedlejšího pokoje začíná ozývat Otylovo “Haló! Haló! Já říkám haló!”. Stále děláme, že spíme. Za chvíli se přidává Jíškoslav: “Áló! Aló! Aló!” Chlapci si přes zeď volají a my stále děláme, že spíme. Když se začíná “Haló! Aló!” ozývat i od sousedů nad námi, vzdáváme to a bereme si kluky do postele. Chvíli se mazlíme, chvíli se masíme a před devátou necháváme tatínka svému pracovnímu osudu a jdeme chystat snídani.

Otyl krájí ovoce, Jíškoslav ho míchá s jogurtem, já to rozděluju do tří misek. Nevím proč, když nakonec opět všichni snídáme z jedné. Té mé. 

Naházíme špinavý prádlo do pračky, Jíškoslav aka DJ pračka si pohraje s kolečkama, navolí likvidační program pro můj kašmírovej svetr, ale já si toho samozřejmě nevšimnu. Naháním totiž Otyla, aby si vyčistil zuby. Otyl chycen, stříháme si kámen, nůžky, papír o to, kdo má tu čest dát pastu na kartáček. Já. Využívám toho, že Jíškoslav hypnotizovaně zírá do bubnu pračky a drhnu chrup i jemu. V půlce utíká. Chytám ho. Utíká. Chytám ho. Stříháme papír, papír, papír (nic jinýho neumí) o to, jestli ho můžu vykartáčovat až do konce. Můžu. Zuby čistím nakonec i sobě.

Chlapci se oblékají ven, já mezitím sbírám svršky a spodky, zametám a dokonce stíhám sprchu.

Vyrážíme na každodenní tour de senior. Nejdřív zastavujeme u babičky na dvorku. Zdvihám varovný prst a babička respirátor přes nos. Pak tančíme tradiční proxemický tanec. Babička se snaží přiblížit k vnoučatům a já vykřikuju “Dva metry! Dva metry!” a couvám s kočárkem i s Otylem. Pro velký úspěch to několikrát opakujeme. Potom vyrážíme do pekárny pro koláčky s mezizastávkou pod balkónem cizí seniorky, která každodenní konverzaci o povětrnostní situaci začíná slovy: “Paninko, máte na koláčky a nemáte na teplý oblečení? Vždyť vám to nebožátko v kočárku zmrzne!”.  Svačíme u skateparku, Otyl jezdí svoje tríčky, párkrát ho seškrabuju z asfaltu, ale nakonec je stejně schopen odjezdu k dědoušovi. Dáme mu koláček na parapet, dědouš z okna zahlásí, že je veselý, zdravý a bezpříznakový, mně se uleví. Ještě zapěje chvalozpěvy na Andreje a to je čas vyrazit domů.

Zatímco se kluci převlékají, přendávám vypraný prádlo do sušičky, natahuju sraženej svetr, co to jde, ale moc to nejde. Sejdeme se zase u linky, chystáme marinádu na kuřecí křídla a salát. Jíškoslav si rukou od zázvoru promne oči, křičí. Využívám toho a slučuju bolavej křik s “teď nechci spát” křikem a odcházím ho ukolébat. Kouše mě u toho všude možně, štípe mě do očních víček, prdí mi do obličeje, trvá to dlouho. Lezu do tajné skrýše pro čokoládu na uklidněnou.

Dávám péct křídla. Otyl si chce užít trochu klidu: “jako když tu nebyl Jíškoslav, maminko”, takže si zalejzá pod deku a čučí na televizi. Já si taky chci užít trochu klidu, ale Jíškoslav tu je a pořád se budí, tak si pro čokoládu nakonec musím vylézt vícekrát.

Nakonec se definitivně budí. Obědváme. Odnáším oběd i mému momentálně nejoblíbenějšímu muži. Dneska se mi povedl, tak nemusím chodit pro prázdnej talíř. Přinese ho sám, když jde s pochvalou. 

Vyndávám sušičku. Plním myčku. Zametám.

Zdobíme vajíčka, kreslíme přáníčka detašovaným seniorům, pečeme beránka, děláme Velikonoce. S Jíškoslavem máme drobný spor o to, jestli se velikonoční zápichy zapichujou do obilí a nebo do očí. Nakonec skončí u vánočního kaktusu, tam Jíškoslav nedosáhne. 

Ve čtyři mému momentálně nejoblíbenějšímu muži končí pracovní a začíná rodinná doba. Bere kluky ven. Běžím na poštu a do krámu. Zastavuju se ještě jednou u maminky, abych si vyslechla dnešní virologické aktuality a žalozpěvy na Andreje. Doma vyndávám myčku, vařím polívku k večeři, vítám kluky zpátky doma. 

Večeříme. Koupeme kluky. Zametám. Vytírám z podlahy barvy a lepidlo. S Otylem si stříháme kámen nůžky papír, zase o pastu. Zase vyhrávám. Dneska ho uspávám já. U knížky o elektrárnách se mě ptá, jak se dělá láska. Trochu mě to zaskočí, ale asi ty jiskry, že jo, tak mu to vysvětlím, abych následně zjistila, že chtěl vědět jak se dělá lávka. U místní vodní elektrárny totiž nedávno novou postavili. Nevadí, už ví jak se dělá obojí. Mazlíme se, stavíme vzdušný zámky, lávky i lásky, usíná.

S mým momentálně nejoblíbenějším mužem se sejdeme v devět  u televize. Dáme si trojku černého, jak vznešeně říkáme Coca-cole, on ještě chvíli pracuje a já se proklikávám facebookovými statusy mých oblíbených neziskovek, které se pozastavují nad novelou zákona o sociálních službách. Pozastavím se taky, pak trochu rozčileně korzuju po bytě, usedám a podepisuju petici “Hlasujeme proti” a taky zvažuju co napíšu Pekarové s Adamovou, která mě jakožto jedna z předkladatelek této novely tedy velmi nemile překvapila.

A to věru není mnoho.

https://hlasujemeproti.cz/    https://patystupen.cz/

Jak dostat tatínka do polepšovny?

 Já vám nevím. Když potkám v parku dítko na vodítku, vyjede mi obočí do nezvyklých nadmořských výšek. Když maminky nejdřív na potomky navlečou chrániče a cyklistickou helmu a teprve potom je z auta vypustí řádit na kolotoče, udělá to ještě pár milimetrů navíc. Když si kamarádka stěžuje, že ve školce děti dostatečně nehlídají a její dcera si tam poprvý v životě rozbila koleno, tak jí ukážu ty svoje dvě malý zjizvený tváře. A když strávím odpoledne s chlapečkem, který si v pěti letech dovede udržet ukázkový dvoumetrový distanc od všech sladkých hříchů světa,  musím to vyvážit sáčkem lékorek na ex.

Nejen na základě výše uvedeného si myslím, že jestli něco nejsem, tak přehnaně úzkostlivá matka. A přesto mě můj momentálně nejoblíbenější muž každou chvíli posílá tu pro lexaurin, tu pro neurol a nebo rovnou mezi ploty. Jsme totiž neustále ve při, kde je to pověstný přiměřený riziko, kterýmu naše děti vystavit. 

Začalo to relativně nevinně tím, že vyndal ze zásuvek záslepky. Zdržují ho od práce, když jednou za měsíc vezme do ruky vysavač. A přece děti nejsou blbý, aby strkaly prsty do zásuvek. Otyl samozřejmě tak blbej není. V období své největší bystrosti do nich šťoural rovnou kovovýma nůžkama. 

O nějaký ten týden později vcházím do kuchyně omámená vůní guláše. A kdopak ho nemíchá! Otyl! Ještě nedávno ležící spící, teď krátce  a velmi vratce stojící. Stojící u sporáku na židli. “A proč by to na sebe strhával? Co by z toho měl? Lepší guláš na talíři než na tričku. To ví každý malý dítě a to naše nejlíp!” hudruje z pohodlí gauče hlava rodiny.

Podobná dilemata jsme řešili nesčetněkrát:

“Samozřejmě, že je bezpečný nechat Otyla kreslit křídama uprostřed frekventovaný cyklostezky. A když se něco stane, může za to kolista!”

“Samozřejmě, že je bezpečný nechat rok a půl staré dítě drandit na odrážedle ulicema a sám přitom koukat do mobilu. Proč by jako na konci ulice sám od sebe nezastavil? A když vjede do vozovky a srazí ho auto? No tak za to může autista!”

“Samozřejmě, že je bezpečný sjíždět vodní skluzavku určenou pro 12+ se čtyřletým neplavcem. A když se něco stane….co by se jako mohlo stát?”

Za svoji otázku “Opravdu ti přijde bezpečný….?” jsem si vysloužila přezdívku Programátorka katastrof. Jednu takovou jsem naprogramovala i při zajížďce Otylova prvního kola. “Hele, on ještě asi úplně neví, jak fungujou brzdy, tak ten kopec co končí úzkým vjezdem na lávku a nebo širokým vjezdem do řeky, ten radši sejdeme pěšky, jo?” - “Ale prosím tě, každej ví jak fungujou brzdy!”. No co vám budu povídat. Otyl prostě není každej.

Po tomhle extempore jsme si pro jistotu pořídili náhradní dítě. Jíškoslava. Elektrickou šňůru mu z krku odmotávám obden. Do zásuvek pod dohledem tatínka nestrká nůžky, ale kovový brčka. Když spolu vaří, už nestává na židli jako Otyl, ale sedí pěkně na lince hned vedle vroucího vývaru. Natočili dokonce humorné video, kterak z myčky vyndává ostrý špičatý nože  a s úsměvem a vratkým krokem ročního nemluvněte je nosí do šuplete. Stačilo málo a mohl vyhrát první cenu na Festivalu otrlého diváka.

Naposledy jsme o něj málem přišli včera. Aniž bychom byli my dospělí připraveni k odchodu, můj v tu chvíli ještě momentálně nejoblíbenější muž vypustil ty dvě nezřízené střely na společnou chodbu se slovy “Co se asi tak může stát?” Programátorka katastrof by mu řekla: “Vzhledem k tomu, že Jíškoslav neumí sejít ani jeden jedinej schod a na tý chodbě je těch schodů rovnou dvacet, co se asi tak může stát?” Ale bylo by to moc dlouhé a cesta ke schodišti je krátká. Zachytla jsem ho v poslední možnou vteřinu. A zdá-li se vám, že je v tomto časovém údaji použita nadsázka, tak opravdu není.

 “Takže se zase nic nestalo?” okomentoval to klidným hlasem po mém hysterickém výlevu strůjce všeho potenciálního neštěstí. Nestalo. Ale dostat maminku do blázince bude evidentně snazší než dostat tatínka do polepšovny.

To eat list 2020

  tatínkův narozeninový dort

maminčin narozeninový dort

hambáč a polévka z Pivstra

kančí se šípkovou z Hájenky

zmrzlina ze smrkových výhonků

kuře jalfrezi z Golden tikka

udon nudle s kachním prsem ze Sotto ponte

rohlík s Májkou, až vylezeme s Otylem nahoru na horu

řízky bez chleba, až budeme ve vlaku pohoršovat spolucestující

melounový kostky s balkánskýma kostkama

 spoustu šťastných vajec s nešťastnou slaninou

                       štědrovečerní večeře v tradičním širokorodinném kruhu