Já vám nevím. Když potkám v parku dítko na vodítku, vyjede mi obočí do nezvyklých nadmořských výšek. Když maminky nejdřív na potomky navlečou chrániče a cyklistickou helmu a teprve potom je z auta vypustí řádit na kolotoče, udělá to ještě pár milimetrů navíc. Když si kamarádka stěžuje, že ve školce děti dostatečně nehlídají a její dcera si tam poprvý v životě rozbila koleno, tak jí ukážu ty svoje dvě malý zjizvený tváře. A když strávím odpoledne s chlapečkem, který si v pěti letech dovede udržet ukázkový dvoumetrový distanc od všech sladkých hříchů světa, musím to vyvážit sáčkem lékorek na ex.
Nejen na základě výše uvedeného si myslím, že jestli něco nejsem, tak přehnaně úzkostlivá matka. A přesto mě můj momentálně nejoblíbenější muž každou chvíli posílá tu pro lexaurin, tu pro neurol a nebo rovnou mezi ploty. Jsme totiž neustále ve při, kde je to pověstný přiměřený riziko, kterýmu naše děti vystavit.
Začalo to relativně nevinně tím, že vyndal ze zásuvek záslepky. Zdržují ho od práce, když jednou za měsíc vezme do ruky vysavač. A přece děti nejsou blbý, aby strkaly prsty do zásuvek. Otyl samozřejmě tak blbej není. V období své největší bystrosti do nich šťoural rovnou kovovýma nůžkama.
O nějaký ten týden později vcházím do kuchyně omámená vůní guláše. A kdopak ho nemíchá! Otyl! Ještě nedávno ležící spící, teď krátce a velmi vratce stojící. Stojící u sporáku na židli. “A proč by to na sebe strhával? Co by z toho měl? Lepší guláš na talíři než na tričku. To ví každý malý dítě a to naše nejlíp!” hudruje z pohodlí gauče hlava rodiny.
Podobná dilemata jsme řešili nesčetněkrát:
“Samozřejmě, že je bezpečný nechat Otyla kreslit křídama uprostřed frekventovaný cyklostezky. A když se něco stane, může za to kolista!”
“Samozřejmě, že je bezpečný nechat rok a půl staré dítě drandit na odrážedle ulicema a sám přitom koukat do mobilu. Proč by jako na konci ulice sám od sebe nezastavil? A když vjede do vozovky a srazí ho auto? No tak za to může autista!”
“Samozřejmě, že je bezpečný sjíždět vodní skluzavku určenou pro 12+ se čtyřletým neplavcem. A když se něco stane….co by se jako mohlo stát?”
Za svoji otázku “Opravdu ti přijde bezpečný….?” jsem si vysloužila přezdívku Programátorka katastrof. Jednu takovou jsem naprogramovala i při zajížďce Otylova prvního kola. “Hele, on ještě asi úplně neví, jak fungujou brzdy, tak ten kopec co končí úzkým vjezdem na lávku a nebo širokým vjezdem do řeky, ten radši sejdeme pěšky, jo?” - “Ale prosím tě, každej ví jak fungujou brzdy!”. No co vám budu povídat. Otyl prostě není každej.
Po tomhle extempore jsme si pro jistotu pořídili náhradní dítě. Jíškoslava. Elektrickou šňůru mu z krku odmotávám obden. Do zásuvek pod dohledem tatínka nestrká nůžky, ale kovový brčka. Když spolu vaří, už nestává na židli jako Otyl, ale sedí pěkně na lince hned vedle vroucího vývaru. Natočili dokonce humorné video, kterak z myčky vyndává ostrý špičatý nože a s úsměvem a vratkým krokem ročního nemluvněte je nosí do šuplete. Stačilo málo a mohl vyhrát první cenu na Festivalu otrlého diváka.
“Takže se zase nic nestalo?” okomentoval to klidným hlasem po mém hysterickém výlevu strůjce všeho potenciálního neštěstí. Nestalo. Ale dostat maminku do blázince bude evidentně snazší než dostat tatínka do polepšovny.
jéé supeer, to jsem ráda, že mám další blog na čtení, přidávám si tě na seznam
OdpovědětVymazatDěkuji!:)
VymazatTomu tedy říkám vyklidněný tatínek! Většinou o existenci podobných flegmatiků vím spíš jen tak teoreticky, protože moje rodina vždycky byla plná spíš úzkostlivých stresařů. No, někde se ta statistika zjevně vyrovnat musí :-D
OdpovědětVymazat...a že se musí vyrovnávat zrovna u nás :))
VymazatJako úzkostlivý stresař přidávám do RSS :D
OdpovědětVymazatDěkuji a úzkosti zdar!:)
VymazatAčkoli sama nejsem žádný hazardér, úzkostlivým maminkám, a teď i babičkám, jsem na hony vzdálená. Optimisticky věřím, že stát se sice může všechno, ale i děti mají sebezáchovný instinkt, který je potřeba tak trochu rozvíjet. Děti navyklé, že je pokaždé, když škobrtnou, někdo zachytí, bez obav šlápnou do prázdna.
OdpovědětVymazatVšechno má samozřejmě svoje meze a úplně maličké dětičky bez dozoru je nesmysl.
Já jsem měla strašnou kliku, že moji synové byli nesmírně opatrní a i každé svoje první krůčky vážili. Ale možná, že jsem na tom i já měla svůj podíl právě tím, že jsem je nechala klidně spadnout, když s těmi krůčky začínali. A že jsem neustále za nimi neběhala. Věděli, že za nimi nepoběžím a tak se drželi raději u mě.
Jako u všeho jde o správnou míru. Jen my dva ji vidíme každý jinde :)
VymazatTo mi připomnělo poslední facku přes celou hubu od mé mámy.
OdpovědětVymazatPsal se rok 1990, bylo mi krásných 25 let a celé léto jsem jezdila na nově postaveném tobogánu v termálním koupališti, na to není nic na facku, kdybych nejezdila i s roční dcerou. A fakt jsme si to užily obě :)))
Držím palce, hlavně zdraví a bez Neurolu, protože odvázat se musí občas i řádně uhoněný rodič, děti to vždy přežijí !
Zrovna u kauzy skluzavka cukala ruka i mojí mamince :) Ale protože pachatel není její vlastní potomek, ale jenom "vyženěnej", tak ho potrestala pouze tím, že mu přestala na týden péct :)
VymazatTaky jsem programátorka katastrof, naštěstí po mém boku stojí stejně založený tvor. Nepřeháněli jsme, ale ani nepodceňovali, stačí jeden pitomej moment a moc dobře víme, že to může skončit blbě. Jako takový otevřený okno, to je vyloženě lahůdka.
OdpovědětVymazatOtevřený okno je taky vděčný téma!:) Maminka nám pravidelně posílá odkazy na černou kroniku, kdykoliv někdo někde vypadne, aby tady té osobě na druhé straně gauče dokázala, že rodiče musí být pořád ve střehu :)
VymazatNo konečně, Bloudíku!
OdpovědětVymazatTo ti to trvalo! :-)
Proč vlastně přírůstek dostal přezdívku Jíškoslav??
No jo, já jsem si to tady teda založila primárně proto, že se mi na blogspotu bez přihlášení blbě komentuje a vždycky zapomenu, jak se mi to povedlo :)
VymazatJíškoslav proto, protože vážil při narození jako 3 kila mouky a už nevím kolik másel :)
Jeden extrém nebo druhý, tento je mi o něco sympatičtější. Jestli se potomstvo dožije dospělosti, bude schopné a odolné. ;D
OdpovědětVymazatNa rozdíl od dětí, které v osmi letech nemůžou samy zajít za roh do večerky, aby se jim cestou náhodou něco nestalo.
Až si muž založí nehlídací agenturu, tak tě nakontaktuju...kdybys třeba potřebovala :)
VymazatUch, och, jsem ráda, že nemám děti! Po přečtení tohohle článku ještě víc, než předtím :D.
OdpovědětVymazatUf, jen to čtu a mrazí mě.
OdpovědětVymazatTy prášky na nervy by sis fakt měla pořídit - kvůli manžela :-)
Ale vážně, ono je dobře, že jsou rodiče dva různí lidé. Maminky někdy ochraňují více, tatínci to zas kolikrát neřeší a v průměru to tak nějak akorát vyjde.
Nicméně, fakt držím palce a přeji pevné nervy - doprava a horké tekutiny, žádná sranda - tam bych byla klidně za královnu hysterek, než pak bycha honit :-/
My tyto starosti máme s vnučkami (koncem června budou mít 5), v jízdě na kole jsou už vycvičené, když jdeme na procházku a ony jedou, vždy se po 100-200 metrech od nás spořádaně otočí a jedou zpět. Na vodní skluzavce na koupališti už jezdí samy a na tobogánu se mnou, a zásuvky jsem všechny vyměnil za typy se záslepkami, které se nedají samostatně promáčknout, ale jen vidlicí šňůry.
OdpovědětVymazatNo když si vezmu naše dětství, je skoro zázrak, že se až na škrábance a odřeniny nic nestalo... Ale znám osobu, která se v raném dětství polils horkým mlékem a vlastní uaz a následný pobyt v nemocnici založil celoživotní trauma.. Ale riziko je vždy, to si člověk nevybere.
OdpovědětVymazatNo já bych rozhodně ty nervy neměl. I když jako děti jsme bouchali karbidem, házeli lékovkama s nehašeným vápnem na zeď a křičeli u toho: "Hirošima, Nagasaki!"
OdpovědětVymazat